Den 8. – pátek 21.9.2007
Ráno nás čeká krátký přesun do nedalekého Durrësi. Ani na předměstí tohoto největšího albánského přístavu se nemůžeme příliš spoléhat na nějaké dopravní značení a tak nás do centra na nábřeží vede spíš instinkt a Michalovy navigační schopnosti. Přímořské bulváry jsou hned po ránu plné aut, ale naštěstí pro nás zbylo jedno místečko na malém prostranství před Albánsko-americkou bankou. Do centra je to odtud co by kamenem dohodil.
Durrësi – nebo můžeme použít i slovanské jméno Drač – založili v roce 627 př.n.l. osadníci z Kerkyry a Korintu. Strategicky položený přístav tehdy dostal jméno Epidamnos. O necelá dvě století později město zachvátila občanská válka, která postavila Kerkyru a Korint proti sobě po boku znepřátelených stran. Konflikt nakonec přerostl v boj o nadvládu nad Jónským mořem a v roce 431 př.n.l. byl také jedním z podnětů k peloponéské válce. Od roku 229 př.n.l. město spravovali Římané, kteří jej přejmenovali na Dyrrhachium, a kteří vybudovali důležitou silnici Via Egnatia spojující přístav se Soluní a Konstantinopolí. Město nadále prosperovalo a pod nadvládou Římské respektive Byzantské říše zůstalo až do konce 12.století. Pouze na začátku 10.století bylo nakrátko přičleněno k bulharské říši cara Simeona I. – tehdy se poprvé objevilo slovanské jméno Drač - a v únoru 1082 se města nakrátko zmocnili Normané ze Sicílie. 11.června 1185 přístav dobyl sicilský král Vilém II., na počátku 14.století zde vzniklo dračské vévodství spravované neapolským panovnickým rodem a v letech 1392-1501 město ovládali Benátčané. Poté přístav obsadili Turci a součástí Osmanské říše byla Drač až do vyhlášení albánské nezávislosti v roce 1912, kdy se dokonce na sedm let stala hlavním městem nového státu.
Kromě toho, že je Drač nejdůležitějším albánským osobním i nákladním přístavem, je dnes také významným železničním uzlem. V roce 1949 zde byla postavena první železnice vedoucí do Tirany, která byla později rozšířena o další uzly směřující do Elbasanu a Pogradce, na jih do Vlorë a na sever do Shkodëru. Od roku 2000 je Drač spojena s Tiranou také novou dálnicí. Napojení na nejdůležitější dopravní uzly v zemi činí město významným centrem průmyslu a vyhledávaným turistickým letoviskem.
Naše prohlídka začíná na nábřežní promenádě u pěkné benátské věže z 15.století. Jedná se o nejzajímavější fragment opevnění, jehož více či méně zachovalé zdi nás postupně vedou až k velkému římskému amfiteátru ze 2.století. Již pouhý pohled skrze ohradní zábradlí naznačuje, že se jedná o stavbu vskutku megalomanskou. Nad horní částí ochozu dnes stojí moderní budovy, takže není zcela zřejmé, jakých rozměrů divadlo dosahovalo, ale i tak archeologové odhadují, že terasovitě uspořádané hlediště mohlo pojmout až 15 000 diváků. Odkrytá zatím není ani aréna, která měřila přibližně 60m, ale už z těchto rozměrů je zřejmé, že jde o největší amfiteátr na celém Balkáně. Samotné hlediště není příliš zachovalé. Na nerovných šikmých stěnách již není patrná ani jedna řada, pouze v některých místech se dochovaly nevelké fragmenty schodů. Zato podzemí divadla je v překvapivě dobrém stavu. Cihly střídané se směsicí kamene a malty splnily svůj úkol a důmyslná římská stavební technika zachránila útroby této stavby před zemětřesením. Můžeme tak obdivovat tunel, kudy vstupovali do arény gladiátoři, a také zachovalou byzantskou kapli s jedinou nástěnnou mozaikou v Albánii. Kaple pochází ze 6.století, kdy celý amfiteátr převzali křesťané po té, co byly gladiátorské hry zakázány.V té době byl v útrobách divadla vybudován malý kostelík, ze kterého se kromě kaple dochovala ještě nevelká křtitelnice.
Na jižní straně amfiteátru si ještě můžeme prohlédnout další archeologické vykopávky a nejstarší fragmenty městského opevnění, které pocházejí z byzantského období na přelomu 5. a 6.století. U vchodu zpětně platíme vstupné 500Leků, neboť zdejší paní pokladní dorazila s mírným zpožděním a my jsme na ni u vstupu nechtěli zbytečně čekat. Po chodníku lemujícím horní okraj ochozu se přesouváme až na hlavní náměstí k mešitě Fatih. Třípatrová bílá stavba s mohutnou žlutou kopulí pochází z počátku 16.století. Na oslavu dobytí města ji zde nechal vystavět sultán Mehmed II., ale původní stavba byla vážně poničena během ateistické kampaně na konci 60.let minulého století. Poškozenou mešitu navíc ještě dorazilo zemětřesení v roce 1979. Teprve v 90.letech prodělala stavba celkovou rekonstrukci, takže dnes opět hrdě tvoří výraznou dominantu hlavního náměstí.
S Michalem ještě stoupáme do příkrého svahu nad mešitou, ale k paláci krále Zoga je to příliš daleko a také očekávané panoramatické výhledy se nedostavují, takže výšlap v nepříjemném horku vzdáváme a obchodní třídou Tregëtare se vracíme zpátky na nábřeží. Zde si ještě krátce prohlížíme pomník obránců města ze 7.dubna 1939, kdy tu Brity vycvičená albánská policie pod vedením Abase Kupiho čelila italské invazi. Neúspěšný pokus o odpor ještě o kousek dál připomíná socialisticky vyhlížející památník s útočícím partyzánem, který nese jméno Kupiho následovníka Musy Ulqinaku.
Po krátkém občerstvení se vydáváme na další cestu. Podél nábřeží se vracíme až na mimoúrovňovou křižovatku, kde již podruhé najíždíme na albánskou dálnici. Setrváme na ní plných 21km. Ráno jsme přemýšleli, že bychom dojeli až do hlavního města, ale nakonec jsme usoudili, že návštěvu Tirany přece jen oželíme. U obce Vorë (nezaměňovat s Vlorë!) proto odbočujeme na sever, kde na dálnici navazuje překvapivě kvalitní silnice první třídy. Než se stačíme pořádně rozjet, už se po pravé straně objevuje odbočka do Fushë-Krujë a my opět měníme směr. Naším dalším cílem je totiž město Krujë, které by se mělo nacházet někde v kopci právě nad zmíněným Fushë-Krujë (což v překladu znamená Dolní Krujë). Jedná se sice o jednu z nejdůležitějších albánských turistických lokalit, ale to ještě neznamená, že by správný směr označovaly nějaké cedule. Naopak, pomalu projíždíme rušným městem, až nás nekvalitní silnička posílá kamsi na nevzhledné staveniště. Hm, asi jsme minuli odbočku. No nic, vrátíme se na začátek dolního města a zkusíme to znovu. Druhý průjezd je naprosto stejný jako ten první, žádnou zásadní odbočku jsme nezaznamenali. Zkoušíme ještě odbočit směrem, kam nám ukazuje GPS prosta jakékoliv podrobné mapy Albánie, ale silnice končí mezi rozestavěnými rodinnými domy. No, co byste řekli? Samozřejmě, že správná byla opět naše první intuice. Stačí projet nevzhledné staveniště a úzká rozbitá silnice brzy začíná stoupat do kopce. Serpentiny končí až v nadmořské výšce 548m, kde se před námi objevuje město Krujë, jemuž dominuje mohutný Skanderbegův hrad.
A zde se konečně dostáváme k důležité postavě albánské historie. Gjergj Kastriot zvaný Skanderbeg je albánský národní hrdina pocházející z rodiny klanového vůdce, který vládl ze své citadely v Krujë velkému území na severu dnešní Albánie. Po dobytí města Tureckými vojsky uzavřel Gjergjův otec s dobyvateli dohodu, která mu umožňovala nadále vládnout, zatímco mladý Gjergj musel absolvovat výchovu na sultánově dvoře, kde se učil vojenskému řemeslu a kde také dostal jméno Skënder (Alexander) se ctihodným dodatkem „beg“. V roce 1443 po porážce u Niše zběhl Skanderbeg z turecké armády a znovu dobyl hrad svého otce v Krujë.  Následně podnikl vskutku historický krok, neboť sezval do nedalekého města Lezhë všechny klanové vůdce ze severu dnešní Albánie, kde všechny přesvědčil, aby zanechali svárů a nechali vzájemné spory na čas stranou. Slavnostní přijetí tohoto rozhodnutí je v albánštině označováno slovem „besa“, které se i dnes používá ve významu „čestné slovo“. Besa z Lezhë umožnila albánským klanům soustředit se pod Skanderbegovým vedením na boj s Turky a držet je tak v patřičných mezích po neuvěřitelných 34 let!
Ačkoliv Skanderbeg v roce 1468 v Lezhë zemřel, albánské klany i po jeho smrti udržovaly besu a zůstávaly jednotné proti Turkům. Poslední pevnost, kterou ztratily, byla až Rozafa u Shkodëru, kterou Turci dobyli v roce 1479 – více než čtvrt století po pádu Konstantinopole. Turci nakonec překročili i Jadran, ale díky albánskému povstání byli nuceni brzy ustoupit a upustit od svých plánů na výpady mimo Balkán. Dnešní Evropa už stěží docení Skanderbegův význam, pravdou ale je, že nebýt albánského odporu, mohla do rukou Turků padnout velká část dnešní Itálie a Osmanská říše by rozšířila své hranice daleko na západ.
Ale zpět do Krujë. Najít hrad není žádný problém, stačí následovat hlavní silnici, která končí až u mohutné hradní brány. Místní poskok nám ukazuje, kde máme zaparkovat, a za svůj záslužný čin nárokuje 100Leků. Dalších 100leků platíme jako vstupné do hradu a 200Leků stojí vstup do Skanderbegova muzea, které se nachází v moderní hradní budově projektované  zetěm Envera Hodži a postavené v roce 1982. Muzeum nabízí zajímavou expozici obrazů, erbů, soch, map a knih – zkrátka všeho, co se jakkoliv týká albánského národního hrdiny. Musím říci, že Skanderbegova glorifikace je skutečně velkolepá, stejně jako obdivuhodná sbírka všech reálií a exponátů. Navíc se před námi z terasy ve druhém patře otevírá úžasný výhled na většinu Krujë, horský masív, na jehož jižním svahu se město rozkládá, a v dálce dokonce vidíme i Lalzitský záliv Jaderského moře. Jako na dlani máme před sebou také dolní obydlenou část hradu, do které se půjdeme podívat za chvíli. Jen co obhlédneme severní kamennou hradbu s poměrně dobře zachovalou strážní věží v nejvýše položené části hradu za muzeem.
Spodní část citadely tvoří několik desítek skromných obydlí, mezi kterými se klikatí uzoučké kamenné uličky. Zdejší domečky jsou o mnoho skromnější než baráčky v hradním komplexu v Beratu a tak nás mezi nevysokými stavbami zaujal pouze malý hamam a zvláštní svatyně mírně převyšují okolní zástavbu. Jak záhy zjišťujeme, jedná se o malý chrám bektašského řádu, což je mystická odnož islámu založená ve 13.století. Tato svatyně, které se v albánštině říká teqe, byla postavena v roce 1789 a po generace ji spravuje rodina Dollma. Do zahrady, která svatyni obklopuje, jsou dveře každý den otevřené a tak i my zvědavě nahlížíme. Náš zájem nezůstává dlouho bez odezvy a stařík odpočívající ve stínu stromů nás kynutím ruky zve dál. Ochotně nám ukazuje interiér chrámu, jehož zdi zdobí malované fresky a několik arabských textů. V rohu za vchodem nám stařík ukazuje hroby otce a děda současné hlavy rodiny (albánsky baba) Dollma a vypráví o tom, jak byl chrám během ateistické kampaně přeměněn na skladiště a kterak bylo obtížné zabránit jeho zničení. Nakonec nás zdvořile upozorňuje na malou kasičku, do které můžeme přispět podle svého uvážení. Vhození sto lekové bankovky stařík opětuje pokorným úklonem a pozváním do svého skromného oválného příbytku s velkým krbem, dlouhou pohovkou lemující obvodovou zeď, mnoha koberci na podlaze a s několika vyobrazeními proroka Mohammeda. Na rozloučenou nám ještě ukazuje terasu s dalším úžasným výhledem na město a návdavkem přidává každému ovocný bonbón. No, bylo to docela zajímavé seznámení s dosud neznámým islámským řádem.
Po prohlídce hradu nám docela vyhládlo a tak se zastavujeme v restauraci hned vedle vstupní brány. Po všech těch směsicích masa si výjimečně dáváme čistě nealbánský pokrm – pizzu. Po obědě se ještě zastavujeme na hlavním náměstí u klasické Skanderbegovy jezdecké sochy a za chvíli ještě stavíme pod místním fotbalovým stadionem, kde se před námi otevírá úžasný výhled na hrad. Potom už zase hurá do serpentin, které nás neomylně vedou zpátky do Fushë Krujë a na hlavní silnici.
Cesta na sever ubíhá docela rychle, brzy míjíme město Laç a v půl čtvrté přijíždíme do Lezhë. Jak už jsem se zmínil, právě v tomto městě albánský hrdina Skanderbeg sjednotil albánské klanové náčelníky, a když tu v roce 1468 zemřel, byl pohřben v místní katedrále. Po dobytí města Turci skanderbegův hrob vyplenili a katedrálu přeměnili na mešitu, nicméně v ruinách katedrály dnes stojí památník, který bychom rádi navštívili.
Odbočujeme proto do ulic moderního města, abychom se skrz centrum vymotali až u prostorného areálu s památníkem. Samotné ruiny katedrály zakrývá betonový přístřešek nesený 28 sloupy, který kupodivu nevypadá ani nijak zvlášť nevkusně. Bohužel máme smůlu a památník je dnes zavřený. Po dlážděném chodníku se dostaneme pouze k masivním vratům katedrály. Dovnitř můžeme nahlédnout pouze úzkou škvírou, ale i tak je dobře patrná skanderbegova busta s typickou helmicí a červená mozaika s černým dvouhlavým orlem, který je vyobrazen i na albánské vlajce. Stejnou mozaiku si můžeme zblízka prohlédnout i na zadní stěně katedrály. Na kopci za silnicí se nám nad hlavou tyčí další skanderbegův hrad, který patřil do důmyslného řetězu pevností používaných pro vizuální komunikaci. Signální světlo bývalo vidět až v 54km vzdáleném Krujë a na opačné straně zase v pevnosti Rozafa, která leží o 45km dál na sever.
A právě pevnost Rozafa je naším dalším cílem. Po půl hodině jízdy překračujeme meandrující řeku Drinu a na předměstí Shkodëru odbočujeme na vysoké návrší s hradem, jehož strategická poloha nad soutokem tří řek je naprosto dokonalá. Historie zdejšího opevnění sahá až do illyrských časů, ale většina dochovaných staveb pochází ze středověku z doby vlády Benátčanů.  Opevnění hradu je rozděleno do několika vrstev – vnější hradba obíhá celou pevnost a tvoří jakousi předsunutou obrannou hráz. Vnitřní hradby zase od sebe oddělují jednotlivé části Rozafy – nádvoří, kasárna a samotnou pevnost.
Na prostorné první nádvoří vstupujeme dvěma masivními klenutými průchody. Na hradbách se dochovalyzbytky několika obranných věží, které dnes tvoří příhodné vyhlídkové terasy.Rozhled z Rozafy je naprosto úžasný! Nekonečně dlouho si vychutnáváme nádherné panorama nedalekého Shkodëru, který se krčí pod majestátními vrcholky pohoří Postribë Dukagjin. Na západní straně se otevírá širá vodní plocha Skadarského jezera, ze kterého vytéká řeka Bunë, na východě zase můžeme sledovat klikaté meandry Drinu,do kterého se pod Rozafou vlévá nevelká říčka Kira. Všemu dodávají zvláštní zlatavý nádech měkké paprsky podvečerního Slunce. Ten výhled bych rozhodně označil za jeden z nejkrásnějších, které jsem na svých cestách zatím spatřil!
Z nádvoří se přesouváme do bývalých kasáren. Kromě zbytků dalších budov tu stojí také ruiny kostela sv.Štefana ze 13.století. Podle zbytku minaretu lze soudit, že i tuto křesťanskou svatyni přeměnili Turci na mešitu, přestože pevnostRozafa hrdinně odolávala jejich náporu až do roku 1479. Za pozornost stojí také kruhové otvory v podlaze, které vedou do vodních cisteren vybudovaných v 15.století.
Úzkou branou procházíme do poslední a zároveň nejzachovalejší části hradu. Masivní kamenná hradba zde obepíná zachovalou pevnost s prostorným třetím nádvořím. Na jeho východní straně stojí velká třípatrová budova, ve které dnes sídlí hradní muzeum, ale na jeho návštěvu nemáme dostatek času ani chuti. Raději obhlížíme nádvoří s několika vstupy do tajných podzemních chodeb, které ale nejsou veřejnosti přístupné. Nejzajímavějšími tedy opět zůstávají krásné výhledy do okolí. Dole pod námi vidíme malinkou vesničku s nevelkou bílou mešitou, silnici, po které jsme před chvílí přijeli z Lezhë, a také klikaté meandry Drinu obklopené úrodnými políčky nedaleko soutoku s říčkou Kirou. Krásných výhledů se nemůžeme nabažit a tak pomalu obcházíme téměř celou vnější hradbu a snažíme se ulovit co možná nejhezčí záběry. Naše obchůzka samozřejmě nemůže skončit nikde jinde, než na úžasné terase v základech obranné věže u vchodu. Při pohledu na Skadarské jezero vzpomínáme, kterak jsme před dlouhými sedmi lety stáli na jeho opačném břehu v Černé Hoře, respektive v tehdejší Jugoslávii. Albánie pro nás tehdy zůstala tajemnou zemí kdesi na druhé straně jezera a teprve teď se pro nás její tajemství odkrývá.  A to je asi na celém cestování a poznávání to nejkrásnější.
Pomalu opouštíme Rozafu a sjíždíme zpátky na hlavní silnici. Na chvíli ještě odbočujeme k podivnému ocelovému mostu přes řeku Bunë, který by měl být součástí zrekonstruované silnice na nový hraniční přechod do Černé Hory. Směrová cedule před mostem nás v tomto přesvědčení utvrzuje – jen ty vzdálenosti nejsou zrovna dvakrát povzbuzující. Holt nás zítra čeká pořádná štreka: Ulcinj 40km, Budva 102km, Dubrovnik 224km, Split 429km a do Salzburgu je to plných 1247km!
V podvečer nás vítají rušné ulice největšího severoalbánského města Shkodëru. Mnozí cestovatelé tu zažívají po příjezdu do země prvotní šok z albánského všudypřítomného nepořádku.Naše cesta tu naopak vrcholí, a protože jsme již za těch několik dní docela přivykli běžným albánským reáliím, nemůže nás téměř nic překvapit. Je pravda, že s moderními městy na pobřeží, jako jsou Durrësi, Vlorë nebo Sarandë, se zatím Shkodër rozhodně nemůže srovnávat. V tomto porovnání bych Shkodëru přisoudil spíše statut rozlehlého provinčního střediska, které teprve prochází postupnou modernizací.
Tomuto srovnání také mimo jiné odpovídá zdejší úroveň ubytování. Brzy se o tom přesvědčíme.Podle průvodce a informací z dostupných cestopisů totiž míříme ke známému hotelu Rozafa na náměstí Pěti hrdinů. Vysoká stavba vypadá z venku docela solidně, ale uvnitř už je to trochu horší.Všechno je takové ušmudlané, oprýskané, prostě na první pohled žádná sláva. Však ani chlápek v recepci nevypadá zrovna dvakrát přesvědčivě, zřejmě ani o sám nevěří, že bychom se v takové díře ubytovali. Pro jistotu se jdeme podívat na nabízený pokoj, ale už to stoupání do pátého patra nás dost odrazuje. Když ještě zjišťujeme, že na pokoji neteče voda z umyvadla a nesvítí světlo na záchodě, je naše rozhodnutí konečné. Tady ne! 2000Leků je sice fajn cena, ale raději to zkusíme jinde. Vrátit se sem můžeme vždycky.
Vedle hotelu jsme si všimli nenápadného penzionu, tak jdeme zkusit štěstí tam. V recepci sedí sympatická slečna, která velice dobře hovoří anglicky. Ochotně nám ukazuje pokoj v přízemí, který stojí 20 Euro. Voda teče a světlo na toaletě svítí, takže je to jasné. Poslední noc v Albánii strávíme tady. Pravda, i tento penzion má své mouchy. Okna ani dveře nejdou úplně ideálně utěsněné a rozvod elektriky také ještě určitě neprošel revizí. Ale na přespání to stačí.
Večer po setmění začíná ve Shkodëru tradiční xhiro, a proto i my vyrážíme dle albánské tradice do rušných ulic. Při té příležitosti se pokusíme někde povečeřet. Rozzářené ulice v okolí náměstí se plní korzujícími lidmi a my po očku vyhlížíme nějakou příhodnou restauraci. Nejdříve zkoušíme štěstí ve čtvrti Fushë Çelë za velkou mešitou Ebu Bakr, která stojí na téměř naproti hotelu Rozafa. Pěkná restaurace by tu byla, ale nevaří se tu. Další hledání proto směrujeme do okolí velkého parku naproti mešitě. I tady nacházíme spoustu stánků a restaurací, ale všude se jen popíjí. Korzující Albánci evidentně nemají na jídlo ani pomyšlení. My jsme na tom přesně opačně a tak jsme docela rádi, když na hlavní třídě Vasila Shanto jižně od náměstí nacházíme alespoň malý fast food, ve kterém se prodávají souvlaki. Solidní porce masa a zeleniny za jedno Euro nakonec také nebyla špatná.