Den 2. – sobota 15.9.2007
Krátce po šesté hodině opouštíme penzion v Röszke a vracíme se zpátky na dálnici M5. Ne na dlouho, protože po pěti kilometrech jízdy se před námi objevuje maďarsko-srbský hraniční přechod. Pasová procedura probíhá hladce na obou stranách celnice a před námi se otevírají široširé pláně Srbska. Na benzínové čerpací stanici kousek za hranicí ještě vybírám z bankomatu celkem 4200RSD, které budeme potřebovat na zaplacení mýtného na srbské dálnici cestou do Makedonie i při našem návratu.
Průjezd Srbskem bych krátce označil za nudnou jízdu monotónní nížinou, ze které vybočil pouze přejezd neudržovaného mostu přes Dunaj a průjezd srbskou metropolí Bělehradem.
Mýtné platíme přesně podle informací, které jsme získali před cestou – v Sirigu 400RSD za záplatovanou dálnici v polovičním profilu, u vesničky Stara Pazova dalších 400RSD za obstojnou dálnici v plném profilu, za Bělehradem dostáváme lístek a mýto platíme až u Niše (1050RSD) a u Doljevace (240RSD) – obojí za kvalitní dálnici, která končí u města Leskovac.
Dál už bohužel pokračuje pouze klasická dvouproudá silnice, která se začíná proplétat zdejší kopcovitou krajinou. Na silnici plné zatáček je mnoho dopravních omezení a v nepřehledném terénu se prakticky nedá předjíždět. Nepříjemné jsou i krátké neosvětlené tunely, jejichž tma dává očím přizpůsobeným prudkému Slunci pořádně zabrat.
Nepříliš záživnou jízdu přerušujeme až u benzinové čerpací stanice v obci Vranje.Bohužel se nám tato zastávka příliš nevyplatila, neboť mi obsluha špatně namarkovala načerpané litry a tím pádem i o něco vyšší cenu. Zdlouhavá jízda pokračuje ještě dalších třicet kilometrů na hraniční přechod Preševo/Tabanovce. Srbští celníci se našimi českými pasy nenechají příliš rušit ze svého klidu a obdobné je to i na makedonské straně. Jediný, kdo o nás jeví jakýs takýs zájem, je horlivá makedonská celnice, která před chvílí důkladně prověřila vůz nějakému rakouskému turistovi. Oficírka mi něco vykládá svou mateřštinou, na což reaguji pouze úsměvem a nechápavým dotazem „pardon?“. Celnice je schopna reagovat pouze opětováním úsměvu a mávnutím ruky. Jsme v tedy v Makedonii.
Území dnešní Makedonie bylo osídleno Slovany v 6. a 7.století, ale brzy si ho podrobila Byzantská a později i Bulharská říše. Na konci 14.století dnešní Makedonii dobyli Turci a jejich vláda trvala až do začátku 20.století. Během této dlouhé doby docházelo k postupné islamizaci obyvatelstva, která však nebyla zcela úspěšná a dodnes žije v Makedonii pouze 17% muslimů. Turecká nadvláda skončila v roce 1913, kdy bylo makedonské území rozděleno mezi Bulharsko, Řecko a Srbsko. Po ustanovení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 byla Makedonie přičleněna k Srbsku a po převratu v roce 1929 se v rámci království stala součástí tzv.Vardarské bánoviny. Za 2.světové války byla většina území Makedonie anektována Bulharskem, západní oblasti zabrala Itálie a přičlenila je k Albánii. V roce 1944 postupně obě části zabrala německá vojska. Po skončení druhé světové války zde byla 30.dubna 1945 v rámci Jugoslávie vyhlášena Lidová republika Makedonie, která po rozpadu federace vyhlásila 8.září 1991 nezávislost. Samostatný stát se úspěšně držel stranou všech konfliktů až do roku 1999, kdy se Makedonie stala útočištěm pro uprchlíky ze sousedního Kosova zmítaného národnostním konfliktem. V letech 2000 a 2001 spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci málem přerostl v občanskou válku a vztahy mezi slovanskými a albánskými Makedonci zůstaly dlouho napjaté. Republika Makedonie se také od svého vzniku potýká s ostrým nesouhlasem Řecka vůči svému oficiálnímu názvu a státním symbolům, které navazují na historickou Makedonii, jejíž území se dnes z větší části nalézá na řeckém území.
Oficiální měnou mladého státu je makedonský dinár, ale my se na naší cestě pokusíme vystačit pouze s Eury. I v Makedonii nás sice čeká placení mýta, ale platba místní měnou tady není podmínkou, o čemž se přesvědčujeme hned za hranicí. U nájezdu na dálnici máme platit 50MKD, což je necelé Euro. A skutečně, obsluha mýta nám na jedno Euro poctivě vrací úhlednou deseti dinárovou bankovku. Michal by také rád získal nějakou tu makedonskou bankovku na památku a tak další mýto platí on. Bohužel obsluha není tak poctivá jako předchozí kolega a po přijetí jednoho Eura otráveně odvrací zrak, čímž nám dává jasně najevo, že tady s žádným rozměňováním rozhodně počítat nemáme. No, někteří nepoctivci požadují za zvednutí závory i tři Eura, takže vlastně můžeme být rádi, že nás pouští dál takhle levně.
U města Miladinovci odbočujeme na západ a poměrně kvalitní dálnice nás v půl třetí přivádí až do makedonského hlavního města Skopje. Provoz na rušných třídách je docela hustý, navíc se tady čím dál víc projevuje jižní balkánský naturel místních řidičů a provoz začíná být lehce chaotický, naštěstí v rámci určitých přijatelných mezí. Na křižovatkách se objevují první žebráci, kteří při čekání na zelenou postupně obcházejí všechna auta. Nás jako cizince samozřejmě nevynechávají, spíše naopak. Jen těžko se dají odbýt a my netrpělivě sledujeme číselník nad semaforem, který odpočítává sekundy zbývající do konce červené, což mimochodem považuji za docela dobrý nápad. Upřímně řečeno, tak dlouhých třicet sekund jsem už dlouho nezažil.
Ve Skopje poprvé naplno oceňujeme služby GPS. Máme v ní uložené souřadnice Hlavního náměstí podle Googlu a přístroj nás neomylně naviguje přes řeku Vardar až ke kýženému cíli. Ušetřili jsme tak docela hodně času, protože centrum města nebylo nijak zvlášť dobře značené.
Okolo hlavního náměstí se dost těžko hledá místo na zaparkování a tak musíme popojet ještě kousek dál podél nábřeží, než nejdeme jedno malé místečko mezi auty a autobusy. K náměstí to máme nějakých 500 metrů, ale aspoň nemusíme platit. Příjemnou procházkou podél nábřežních kaváren se na Hlavní náměstí dostáváme během deseti minut.
Z dálky nás vítá typická silueta Kamenného mostu, který tu na místě původní stavby ze 6.století nechal do současné podoby vybudovat sultán Murat II. v první polovině 15.století. Most, stejně jako značná část starého města, pochází z období osmanské nadvlády, která započala již v roce 1392 a trvala více než 500 let. Turci město přejmenovali na Üsküb a stopy jejich stavební činnosti najdeme ve starém městě téměř na každém kroku. Skopje si dodnes udržuje částečně osmanský charakter, protože tu za turecké nadvlády vyrostlo nejen mnoho mešit, ale také spousta dalších typických osmanských staveb, jako jsou například lázně (hamamy). Bohužel většina cenných historických staveb byla vážně poškozena ničivým zemětřesením v roce 1963. Následkem této katastrofy byl rozmach rádoby moderní architektury, takže tu dnes vedle mešit najdeme zvláštní futuristické stavby (makedonská televize) i nevkusná betonová monstra (omšelá státní opera).
Nás na vyvýšeném místě nad Kamenným mostem zaujaly především zachovalé hradby pevnosti Kale, a tak jsme se vydali na druhý břeh řeky Vardar vstříc panoramatickým výhledům. Cestou jsme minuli starý turecký bazar a zanedlouho jsme stanuli ve vstupní bráně pevnosti, jejíž nejstarší části pocházejí ze 6. a 7.století. Za své nadvlády tu Osmané vybudovali rozsáhlý komplex vojenských budov a na konci 19.století bychom tu napočítali dokonce 70 věží, z nichž se ovšem do dnešních dnů dochovaly pouze tři. Většinu areálu tvoří rozsáhlé archeologické vykopávky a tak vše zachraňují především očekávané panoramatické výhledy, které určitě stály za ten krátký výšlap. Celé hlavní město tu máme jako na dlani – úzké minarety zdejších mešit trochu připomínají Istanbul a zvláštně kontrastují s několika výškovými budovami, které jsou nepravidelně rozeseté okolo centra. Řeku Vardar věrně kopíruje rušná hlavní třída vedoucí k moderní budově televize a zvídavé oko nemůže přehlédnout ani fotbalový stadion mnohonásobného mistra Rubotnički nebo již zmíněné betonové monstrum státní opery. Ovšem nejviditelnější dominantou je nedaleká mešita Mustafy Paši z roku 1519. Její 42 metrů vysoký minaret sice obepíná kovové lešení, neboť stavba bývalého vezíra sultána Selima I. prochází již několik let náročnou rekonstrukcí, ale tato skutečnost rozhodně nemůže ubrat nic z jejího půvabu.
Čas utíká a my musíme pomalu vyrazit zpátky k autu. Je škoda, že nestihneme navštívit všechny důležité památky hlavního města, ale přece jen nás dnes ještě čeká docela dlouhá cesta. Pěknou Východní branou z roku 1446 opouštíme pevnost a okolo bazaru se vracíme zpátky k řece. Na náměstí Karposh u kostela Sv.Spasitele ještě na chvíli odbočujeme do jedné postraní uličky, abychom si prohlédli lázně Dauta Paši z 15.století. Kupole tohoto typického hamamu nás zaujaly už při výhledu z pevnosti, ale lázně bychom tu už hledali marně, protože tato osmanská budova je dnes sídlem Národní galerie umění. Nemusí nás tedy mrzet, že nemáme čas na návštěvu interiéru a po levém břehu řeky nemylně míříme k autu.
Loučíme se s poměrně sympatickým hlavním městem, přejíždíme Vardar a zdárně se napojujeme na hlavní třídu, která nás bezpečně vede západním směrem ven z města. Brzy najíždíme na dálnici, kde nás postupně čekají další dvě mýta, každé za 40MKD. Ještě než se naše cesta stočí na jih, odbočujeme krátce do města Tetovo, které leží na úpatí pohoří Šar Planina. Hlavní atrakcí tohoto rušného města se 65 000 obyvateli je tzv.Malovaná mešita (Xhamia e Pashës) z roku 1459. Její zdobené stěny vypadají jako z perníku, ale jinak na této osmanské mešitě neshledáváme nic extra zajímavého. Krátce se protáhneme v přilehlém parčíku a potom už míříme zpátky na autostrádu. Tam nás ještě čekají poslední dvě mýtnice (každá po 25MKD) a u města Gostivar dálnice definitivně končí. Dál naštěstí navazuje poměrně kvalitní silnice, takže pokračujeme docela slušnou rychlostí vstříc našemu dnešnímu cíli, kterým je město Ohrid. V cestě nám však ještě stojí výběžek mohutného pohoří Šar Planina a dvě sedla, která musíme překonat. Z rozsáhlé srbské nížiny a se tak rázem ocitáme až v nadmořské výšce 1215m. Druhý kulminační bod zdoláváme v nadmořské výšce 1102m a odtud nás čeká už jenom 40km dlouhý pozvolný sjezd k Ohridskému jezeru, které samo o sobě leží také poměrně vysoko – 712m.n.m. No, musíme si na vyšší nadmořské výšky zvykat, protože v dalších dnech se budeme pohybovat výhradně ve vyšších polohách.
Do Ohridu nakonec přijíždíme už za tmy. Celkem snadno nacházíme nábřežní promenádu, ale ještě bude třeba najít nějaké to ubytování. Zkoušíme se zeptat v jednom penzionu, ale nemají tam žádné volné místo. V sousedním hotelu to není o moc lepší – nic naplat, je sobota a Makedonci houfně vyrazili trávit víkend u svého „moře“.  Ve městě je pěkně živo a sehnat ubytování nebude jednoduché. Naštěstí si Michal při příjezdu všimnul spoře osvětlené ubytovny na okraji promenády. Původně jsme jí opovrhli, ale nakonec zde bereme zavděk skromným pokojem za 10Euro. Na přespání to bude v pohodě.
Příliš se nezdržujeme vybalováním, a protože nám za celý den pořádně vyhládlo, vyrážíme na zběžnou prohlídku osvětleného nábřeží, abychom se při té příležitosti poohlédli po nějaké restauraci. U nasvíceného sousoší Cyrila a Metoděje volíme slušně zaplněnou sympatickou restauraci, ve které se podává místní pivo Skopsko (70MKD). Během večeře se na malém pódiu objevuje několik ohridských muzikantů, kteří bez varování zahajují svoji produkci zdejších lidových písní. Musím říci, že jsem snad ještě neslyšel lidovku, která by trvala přes osm minut, každopádně hudební produkce dotvořila příjemnou balkánskou atmosféru. Skvělá večeře a výtečné pivko byly zaslouženou odměnou po náročném dni, během kterého jsme ujeli více než 800km.