Albánie je tajemná země opředená mnoha nepravdivými mýty. Možná díky tomu se navenek jeví neprobádaná, neznámá a tudíž nesmírně přitažlivá. Říká se o ní, že je to poslední evropská země nezasažená masovou turistikou a nezkažená výplody moderní civilizace. Když jsem se před deseti lety plavil okolo jejich břehů, podvědomě jsem si tento tajemný kus Balkánu zařadil mezi své cestovatelské plány. Letos nastala ta správná doba dávný plán konečně realizovat.
Dosud opomenutá část Balkánu mezi Ohridským jezerem a Iónským mořem dostatečně zlákala i mého spolucestovatele Michala a tak jsme mohli začít spřádat plány, kterak vyrazíme vstříc neznámému koutu Evropy. Hned na začátku bylo zřejmé, že jestli máme něčeho nedostatek, tak je to čas. Naši výpravu jsme museli vměstnat do rozmezí deseti dnů, proto bylo hned od počátku jasné, že budeme muset cestovat autem. Vzhledem k tomu, že bylo těžké určit nějaký přesný časový itinerář-především stav silnic v horách jižní Albánie byl pro nás velkou neznámou-vytyčili jsme si pro začátek pouze jeden postupný cíl: Srbskem projet do Makedonie a přes hlavní město Skopje se dostat až k Ohridskému jezeru. Odtud proniknout do Albánie a pohořím Gramoz dojet do Gjirokastëru a odtud pokračovat až k moři do Sarandë a Butrintu. Zpáteční trasu potom přizpůsobit časovým možnostem tak, abychom mohli projet co největší část Albánie.
Vybaveni novým vydáním průvodce Rough guide, mapou Euro Cart 1:300 000 a několika vytištěnými poznámkami z webových stránek věnovaných Makedonii (viz.odkazy) jsme tedy vyrazili vstříc Zemi orlů...
Naše výprava vlastně začala už ve čtvrtek 13.9., což byl takový náš den 0. Odpoledne jsem odvezl Radku s naší kokřicí Chelsinkou na prázdniny k rodičům do Turnova a večer jsem na zpáteční cestě vyzvednul Michala v Praze. Společně jsme se přesunuli do Plané nad Lužnicí, která byla naším výchozím bodem.

Den 1. – pátek 14.9.2007
Páteční ráno vůbec nepřipomíná první den nějaké výpravy. Nikam nespěcháme, protože dnes před sebou nemáme žádnou závratnou vzdálenost. Hlavním cílem dne je dostat se pouze na maďarsko-srbskou hranici. Původně jsme měli v plánu přenocovat až ve Skopje, ale to bychom museli během jednoho dne zdolat vzdálenost přesahující 1300km. Vzhledem k povaze srbských silnic a hlavně tamních policejních hlídek horlivě kontrolujících dodržování rychlosti, by to byl úkol vskutku nemožný. Razantně jsme také zavrhli možnost jakéhokoliv nočního přesunu. Byť bychom se střídali v řízení, stejně bychom byli druhý den nepoužitelní a žádný čas bychom nezískali.
Z Plané nad Lužnicí proto vyjíždíme až v půl jedenácté. Díky tomu jsem měl ráno čas dobalit pár posledních drobností a také trochu povysávat auto. Ještě bude třeba natankovat benzín a proto vyrážíme do nedalekého Tábora, což je jaksi opačným směrem, než máme namířeno. Z Plané tedy paradoxně vyjíždíme na sever.
Po doplnění paliva konečně nabíráme jižní směr. V Sezimově Ústí ještě projedeme myčkou – Michalovi se nezdálo vnější znečištění mého geodetického vozu zcela reprezentativní – a potom už po trase Soběslav-Veselí-Třeboň míříme na hraniční přechod Halámky. Před Třeboní jsem si akorát uvědomil, že jsem si sice narychlo přibalil svoji stařičkou kameru, ale že do ní nemám žádné kazety. Bylo tedy nutné absolvovat v Třeboni neplánovanou zastávku, najít nějaký obchod s elektronikou a dokoupit vše potřebné. Po krátkém hledání se to nakonec podařilo. Další zdržení – i když mnohem příjemnější – nás čeká ve vesničce Tušť, kde jsme se rozhodli před opuštěním republiky vydatně poobědvat.
Na hraniční přechod Halámky je to z Tuště nějakých 15km. Jediným zdržením je nákup desetidenní rakouské dálniční známky (250,-) u benzínky před celnicí, jinak vše probíhá hladce a my se můžeme vydat vstříc Rakousku. Naše trasa vede po silnici E49 přes Schrems, Horn a Maissau do Stockerau, kde se konečně napojujeme na dálnici A22. Následuje průjezd Vídní, kde sice začíná páteční dopravní špička, ale na nějaké zásadní zdržení je naštěstí ještě dost brzy. Po dálnici A4 pokračujeme až k maďarské hranici. Provoz je docela hustý a také na hraničním přechodu Nickelsdorf/Hegyeshalom nás čeká docela dlouhá fronta. Naštěstí se auta pohybují v docela pravidelném intervalu, takže není čekání zase tak hrozné. Před další cestou ještě musíme obstarat maďarskou dálniční známku. To není hned za celnicí žádný problém neboť je tu několik kiosků a jedna solidní restaurace s obchodem. Desetidenní známka vychází na 11 Euro, u přepážky stačí předložit pas a vyplnit obsluze na papír číslo auta, které prodávající vlastnoručně opíše na známku.
A teď už vzhůru do Maďarska – směr Budapešť. Provoz na dálnici M1 je na solidní úrovni, takže cesta ubíhá poměrně rychle. Brzy míjíme Györ, Tatabányu a Bicske. Několik kilometrů před Budapeští nás čeká první důležitý úhybný manévr, během kterého se musíme dostat na dálniční obchvat M0. Podařilo se, zdárně míjíme odbočku na Balaton (M7) a pomalu kroužíme okolo maďarského hlavního města. Další důležitý manévr nás čeká asi po třiceti kilometrech, kde se zase musíme napojit na dálnici M5. Naštěstí u této odbočky obchvat končí, takže najít správný směr není žádný problém. Naše cesta se konečně ostře stáčí na jih. Provoz postupně utichá a po několika desítkách kilometrů už míjíme auta víceméně sporadicky. Okolo 19.hodiny jsme u odbočky na Szeged. Naše putování po dálnici prozatím končí a my odbočujemevstříc jihomaďarskému správnímu středisku, které je se svými 162 000 obyvateli čtvrtým největším maďarským městem. Máme tu vytipované ubytování v městském kempu na břehu Tisy, ale ze všeho nejdříve musíme dotankovat benzín. Míjíme několik „no name“ stanic až se před námi objevuje „Shellka“ s 282Ft za litr. Hlavně se tu dá bez problémů platit kartou, tak hned doplňujeme zásobu pohonných hmot na maximum. Denní počítadlo ukazuje od předchozího tankování v Táboře solidních 657km.
Po dotankování jedeme najít kýžený kemp a pomalu se proplétáme do centra. Michal má vytištěnou nějakou mapu z webu a podle ní se nám celkem brzy daří najít most přes Tisu a nakonec i samotný kemp. Bohužel nás na vratech vítá cedulka, že zdejší recepce je otevřená pouze od 8 do 18.hodin. Hned se k nám také žene mladík z ostrahy. Prý se klidně můžeme ubytovat, jen si od nás vezme pasy a ráno je budeme mít na recepci, kde si nocleh zpětně administrativně vyřídíme. To je ale docela problém, protože nás zítra čeká pěkná štreka a chceme vyrazit co nejdříve. Rozhodně nemůžeme čekat do osmi hodin až otevřou recepci. Zkoušíme se s ním domluvit, že bychom zaplatili jemu, napsali bychom mu údaje z pasů, ale nejde to. Ubytování si musíme vyřídit v recepci. Nedá se nic dělat, musíme se porozhlédnout po něčem jiném. Je to docela nemilé, hned první den musíme takhle improvizovat, ale konec konců, není to na našich cestách poprvé.
Nad Szegedem se pomalu smráká a my se znova proplétáme centrem města. S nadějí pokaždé následujeme ceduli ukazující k nějakému hotelu nebo penzionu.Bohužel je pátek večer, začíná víkend a všude je narváno. Poslední možností je jakýsi penzion v Röszke, což je takové malé třítisícové městečko u srbské hranice,vzdálené asi 10km od Szegedu. Vydáváme se tedy na výpadovku ven z města a pečlivě sledujeme směr Beograd. Venku je už docela tma a tak jsme rádi, že penzion Forró Fogadó leží na okraji Röszke hned u hlavní silnice, takže ho nemůžeme minout. Na první pohled tu není nijak narváno. K dispozici jsou pokoje v penzionu za 34 Euro nebo bungalovy za polovic. Vzhledem k tomu, že nevíme, jak budeme bydlet v další fázi naší cesty, volíme dražší komfortnější možnost. Alibi tipu „kdo ví, co bude zítra“ jsme se pak úspěšně drželi celou cestu, čímž jsme sami sobě zdárně ukázali, jak pomalu krásně pohodlníme. S panem majitelem hovořícím směsicí maďarštiny a němčiny jsme se domluvili, že mu necháme pasy v recepci. Prý tam spí, tak na něj máme druhý den jenom zaklepat...
Ráno vše funguje podle domluvy a my se můžeme vydat na 5km vzdálený hraniční přechod Röszke/Horgoš. Tak tedy vzhůru na Balkán!