Den 5. – úterý 18.9.2007
Ráno se probouzíme do dalšího slunečného dne a ze všeho nejdříve se jdeme na terasu pokochat výhledem na ožívající Gjirokastër.Slunce se tentokrát opírá do pohoří Kurvelesh, které máme v zádech, a jeho paprsky krásně ozařují typické kamenné domy s břidlicovými střechami, kterých je v okolním prudkém svahu hned několik. Tyto tradiční budovy z první poloviny 19.století se formálně těší přísné ochraně zákona, přesto jsou některé ve velmi špatném stavu a zanedbané.Ty, které nesešly věkem, byly poničeny během občanských nepokojů v roce 1997, dům spisovatele Ismaila Kadareho zase o dva roky později vyhořel. Naštěstí v posledních letech probíhá postupná renovace a v roce 2005 byl Gjirokastër dokonce zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Z naší terasy máme přímo před sebou část čtvrti Partizani. Výhled na okolní budovy je odtud určitě lepší než z ulice. Svahu před námi dominuje čtyřpatrový Zekateho dům, jeden z těch, které by si ještě nějakou tu renovaci zasloužili. Ostatní stavby v jeho okolí jsou mnohem nižší, obklopené udržovanou zelení. Výhled je to opravdu pěkný, ale pomalu se blíží čas snídaně, takže sestupujeme do kamenné jídelny v přízemí. Na stole už máme připravené toasty, řecké máslo, vynikající džem, vajíčka, višňový džus a čaj. Oproti tyčinkám müsli to byla opravdu vítaná změna!
Řádně nasycení se jdeme před odjezdem naposledy projít po starém městě. Nejdříve sestupujeme o ulici níž k vysoké budově místní školy, v jejímž nedalekém sousedství stojí honosný růdný dům Envera Hodži. Několika křídlová čtyřpatrová stavba je jedním z největších domů na starém městě a díky zdařilé renovaci z roku 2003 vypadá jako nová. Dnes v ní sídlí Etnografické muzeum.
Vracíme se ke škole a úzkou uličkou stoupáme do čtvrti Pazari i Vjetër. V osmanských dobách tu býval starý bazar a dnes je tu k vidění nejvíc tradičních domů vedle sebe. Na první pohled je patrný zvláštní uniformovaný styl všech staveb – třípatrové budovy se skládají ze dvou křídel, mezi kterými je usazena terasa nebo zastřešený balkon, klasickou břidlicovou střechu podpírají dřevěné trámy a dobře patrné jsou i tradiční vstupní kamenné klenby – qemerety. Hned za zády máme pěknou medresu se žlutou fasádou, a s bílou centrální kopulí. V těsném sousedství stojí malá mešita s vysokým osmanským minaretem a nám se odtud nabízí pěkný výhled na břidlicové střechy domů, které stojí níž ve svahu pod mešitou. Naposled ještě sestupujeme do dolní části starého města. Příkrou dlážděnou uličkou se dostáváme až na Topulliho náměstí k hrdinově soše a také k monumentu, který připomíná dvě mladé ženy, které tu za války pověsili Němci. Tím naše návštěva Gjirokastëru končí. Podél restaurace Festivali stoupáme zpátky k hotelu a cestou pořizujeme poslední záběry tohoto pozoruhodného města. Ještě nás čeká nesnadný úkol – a sice vymotat se ze spleti příkrých uliček i autem. Naše trasa sice nebyla úplně ideální, jednou jsme dokonce museli i couvat, ale nakonec jsme staré město zdárně opustili a po bulváru 18.září jsme se dostali až na výpadovku z města. Tady nás čekala v pořadí druhá policejní kontrola, ovšem v tomto případě se spíše jednalo o jakýsi check-point. Policista se nás zeptal, odkud jsme a jestli máme namířeno do Athén (silnice vedoucí z Gjirokastëru na jih totiž směřuje rovnou na řeckou hranici). Moje odpověď, že nikoliv do Athén, ale do Sarandë, policistu zjevně potěšila. Potřásli jsme si pravicí a s přáním šťastné cesty nám důstojník pokynul ledabylým salutováním.
Ačkoliv nás dnes čeká dosud nejkratší přesun – vždyť do Sarandë je to z Gjirokastëru sotva nějakých 60km, rozhodli jsme se pro jistotu doplnit zásobu pohonných hmot. Přece jen jsme v okolí Gjirokastëru viděli zatím nejmodernější čerpací stanice, a tak jsme nechtěli riskovat, že bychom se s benzínem dostali do nějaké krize a museli bychom čerpat u nějakého pofiderního stojanu. Jako na zavolanou se před námi objevuje terminál ALPETu (Albanian petrol), takže můžeme dotankovat 35,6l „unleaded“ do útrob našeho oře. Je trochu s překvapením, že je cena benzínu v Albánii srovnatelná s cenou u nás, ale s tím se nedá nic dělat. Pro samotné Albánce musí být cestování autem dost nákladné, přesto je na albánských silnicích dost rušno. My platíme celkem 4800Leků a vyrážíme na jih. Příjemným překvapením je pro nás široká kvalitní silnice první třídy, po které se můžeme konečně pohybovat obvyklou cestovní rychlostí. Po předchozích negativních zkušenostech s dopravním značením věnujeme zvýšený pozor všem odbočkám, protože budeme brzy muset odbočit na jihozápad do Sarandë. Naštěstí je značení okolo nové silnice naprosto precizní, takže se u vesničky Jorgucat vydáváme správným směrem.
Teď nás čeká stoupání do průsmyku Muzinës. Silnice - nepoměrně užší a méně udržovaná než hlavní tah k řecké hranici, tu po zdolání mnoha serpentin kulminuje v nadmořské výšce 548m. Za průsmykem se cesta větví do dvou směrů, které sice oba vedou do Sarandë, ale pouze u jednoho z nich se nalézá zajímavý přírodní úkaz zvaný Syri i Kalter. Otázkou zůstává, u kterého. V průvodci se totiž dočteme, že daná lokalita existuje, ale nic víc. GPS ukazuje neutrálně kamsi mezi oba dané směry a tak se jako jediná indicie jeví vesnička jménem Sirikat, zakreslená v naší (ne vždy zrovna přesné) mapě. Odbočujeme tedy vlevo a vydáváme se jižní trasou. Druhá silnice vedoucí do Sarandë přes Delvinë se beztak jevila nepřiměřeně úzká a neudržovaná.
Naše rozhodnutí bylo nakonec správné, protože po několika kilometrovém sjezdu do údolí máme před sebou směrovou značku se jménem hledaného přírodního úkazu. Uzoučká asfaltka nás nejdříve přivádí na hráz vodní nádrže, kde musíme zaplatit 200Leků za průjezd, a potom už nás neudržovaná cesta vede na malé parkoviště na břehu nevelkého potoka. Opodál stojí dřevěná restaurace a za ní několik betonových sádek. Teprve na druhém břehu potoka nacházíme pod vzrostlými stromy další vodní tok, který začíná v nevelké tůni kruhového tvaru. Toto místo se nazývá Syri i Kalter – Modré oko, neboť zbarvení tůně skutečné připomíná zornici a duhovku oka. Uprostřed převládá sytě modrá barva, která u okrajů přechází v blankytnou modř doplněnou zelenou barvou vodní vegetace. Na dně této tůně v hloubce 45 metrů vyvěrá ze skály pramen, takže hladina jezírka neustále probublává novými přívaly čiročirého vodního proudu. Je to docela pěkné místo, které určitě stojí za asi čtvrthodinovou zajížďku i za tu příšernou polňačku, která sem vede.
Po návratu na hlavní silnici pokračujeme jihozápadním směrem vstříc Jónskému moři. Ve vesničce Mesopotam míjíme pěkný klášter sv.Mikuláše a brzy překonáváme i poslední asi 120m vysoké návrší. Před námi se konečně objevuje pobřeží a rozlehlé moderní město Sarandë, jehož historie sahá až do antických dob. První osadníci – příslušníci ilyrského kmene Chaoniů – ho nazývali Onchesmus. Cicero město popisuje jako „příhodný přístav“ a další dochované materiály, jako jsou především mozaiky, dokládají značnou prosperitu ve 2.a 3.století. Ve 4.století byl přístav Onchesmus opevněn asi 850 metrů  dlouhými a šest metrů širokými hradbami, které byly doplněny obranými věžemi. Pozůstatky jedné takové věže jsou dodnes k vidění na městské pláži. Z dalších starobylých památek se dochovala například bazilika ze 6. nebo 7.století, kterou lze spatřit nedaleko schodiště vedoucího od nábřežní promenády. Své současné jméno město získalo na začátku 20.století poté, co byl kostel v nedaleké vesničce Gjashtë zasvěcen čtyřiceti (řecky saranda) křesťanským misionářům, kteří zde byli v roce 320 popraveni. Dnes je Sarandë nejdůležitějším turistickým centrem v zemi, což je vzhledem k blízké poloze řeckého ostrova Korfu celkem pochopitelné. Díky tomu zde najdeme palmovou promenádu typickou spíše pro chorvatská nebo černohorská města a také spoustu hotelů a restaurací. Ohledně ubytování proto nečekáme žádné větší problémy, spíš jsme zvědaví, jestli bude Sarandë nějak znatelně dražší než zbytek země.
Po krátkém bloumání si na nábřežním korzu vybíráme pěkný hotel Ari. Pokoj tu stojí skvělých 20Euro, což výrazně překonává i naše nejoptimističtější očekávání. Zvlášť když máme k dispozici nejen TV, klimatizaci a vlastní koupelnu, ale především skvělý balkon s výhledem na moře i na celou promenádu. A když v přízemí nacházíme i restauraci s celodenním provozem, dosahuje naše spokojenost naprostého vrcholu.
A protože je asi hodina po poledni, jdeme restauraci hned vyzkoušet. Rizoto s plody moře splňuje očekávání, takže se ještě osvěžíme vychlazeným pivem Tirana, a můžeme se vydat vstříc dnešnímu hlavnímu cíli, kterým je asi 15km vzdálené archeologické naleziště v Butrintu. Odbočka nedaleko promenády je řádně označená, takže nabíráme jižní směr a podél mořského pobřeží a desítek rozestavěných hotelů jedeme vstříc dalším památkám zapsaným na seznamu UNESCO.
Po úzké ale poměrně kvalitní silnici nám přesun trvá asi půl hodiny. Do Butrintu přijíždíme sice v půl třetí, ale i tak ještě venku panuje vedro přímo vražedné. Auto parkujeme u trajektu přes úžinu Vivari, která spojuje rozlehlé Butrintské jezero s Jónským mořem. Samotné město se nachází na malém poloostrově, který zasahuje do zátoky v jihozápadním cípu jezera. U brány platíme vstupné 700leků a můžeme vstoupit do archeologického areálu, jehož historie sahá až do 4.století př.n.l. Ze všeho nejdříve nás naučná stezka vede okolo Benátské věže k jedné z nejstarších dochovaných staveb celého areálu, kterou je svatyně zasvěcená bohu Asklepiovi. Hned za ní se rozprostírá nepřehlédnutelný amfiteátr ze 3.století př.n.l. Díky vzedmuté hladině jezera je dnes původní jeviště pod vodou, takže muselo být nahrazeno novým dřevěným pódiem. Půlkruhové hlediště, které mohlo pojmout až dva a půl tisíce diváků, je poměrně dobře zachovalé, stejně jako části kamenného průčelí z 1.století n.l. Před tímto průčelím jsou dobře patrné pozůstatky římských lázní, které byly stejně jako divadlo zničeny pravděpodobně zemětřesením ve 4.století n.l. Jednu z lázeňských síní má zdobit podlahová mozaika, která je ovšem před nepříznivými přírodními živly chráněna vrstvou písku, takže si ji na vlastní oči prohlédnout nemůžeme.
Napravo od amfiteátru stojí zbytky městské Agory s dochovanou starověkou studnou. Na okraji jejího kamenného krytu jsou dodnes patrné drážky vydřené lanem při vytahování věder s vodou. Od Agory nás naučná stezka vede do další části poloostrova, kde se ve stínu stromů krčí zbytky pohanské svatyně přeměněné v pozdějších dobách na kostel. I zdejší podlahové mozaiky jsou ukryté pod ochrannou vrstvou písku, takže si můžeme prohlédnout pouze dochovaný fragment půlkruhové zdi a zbytky římského akvaduktu z 1.století, který tu končil. Za kostelem se chodník větví a my se nejdříve vydáváme na prohlídku římského Paláce Tří mušlí. Celý rozlehlý palácový komplex byl postaven v 5.století a své jméno dostal podle obrysu tří zdí ve tvaru lastur. Jinak se z rozlehlé stavby dochovaly pouze základy obvodových zdí, podle kterých si můžeme alespoň částečně představit, o jak rozlehlý palác se jednalo.
Vracíme se na hlavní stezku a naší další zastávkou při prohlídce starobylého Butrintu je sloupové baptisterium ze 6.století. Podlahové mozaiky jsou tradičně ukryté pod pískem, takže si prohlížíme pouze křtitelnici v centrální části budovy a pokračujeme dál k nedaleké fontáně ze 2.století, která se nazývá Nymfaneum. Vodní rezervoár byl napájen výše zmíněným městským akvaduktem, který tu o jedno století dříve postavili během své kolonizace Římané. Hned za fontánou stojí velká bazilika ze 6.století, z níž se dodnes dochovalo především vysoké obvodové zdivo. Od baziliky nás naučná stezka vede až na břeh Butrintského jezera s pěknými výhledy okolní kopce a malebné vesničky. Tady na východním okraji poloostrova si můžeme prohlédnout systém městského opevnění, které tvoří dvě řady masivních kamenných bloků. Nacházíme tu také dvě hlavní brány – úzkou a vysokou Jezerní bránu ze 4.století a stejně starou Lví bránu, která je o dost nižší. Druhou jmenovanou branou se také vracíme od jezera do středu ostrova. Stoupáme po nevysokém schodišti, v jehož sousedství se dochovala studna zasazená do skalní stěny. I tady jsou k vidění rýhy od lan, kterými se vytahovala vědra s vodou.
Po úzkém chodníku stoupáme až na vrchol zdejší akropole, která nabízí přehledný výhled na celé butrintské naleziště i na jeho široké okolí. Akropoli dominuje benátský hrad pocházející ze 14.-16.století. Jeho současná podoba je ovšem z větší části výsledkem přestavby ve třicátých letech 20.století, kdy hrad sloužil coby ústředí italských archeologů. Zde zajímavá prohlídka končí a my se pomalu vracíme ke vchodu. U auta se dělíme o vodu s psíkem, který s námi absolvoval téměř celou exkurzi mezi rozvalinami, a sledujeme, jak funguje zdejší trajekt spojující břehy úžiny Vivari. V podstatě se jedná o rezavý železný ponton pobitý prkny tažený z protějšího břehu lanem. Trajekt původně sloužil jako spojovací prostředek pro cesty do vesniček za úžinou, ale s otevřením hraničního přechodu do Řecka u obce Konispol získal na důležitosti. Však ho také právě využívá skupinka francouzských turistů, kteří se plaví na protější břeh se svým minibusem.
Kromě trajektu si ještě na protějším břehu fotíme neudržovanou pevnost Aliho Paši Tepelenského z roku 1814 a potom se už vydáváme zpátky do Sarandë. Cesta vede z velké části po úzkém poloostrově Ksamili, který od sebe odděluje Jónské moře a Butrinstké jezero. Pohled na pobřeží je celkem lákavý, ale nakonec koupání necháme až na městskou pláž před naším hotelem, kam přijíždíme těsně před pátou hodinou. Po horkém dni byla koupel v Jónském moři skutečně osvěžující.
Večer vyrážíme na průzkum promenády. Se západem Slunce nábřeží pěkně ožívá a restaurace jsou plné k prasknutí. My bychom rádi někde povečeřeli, takže se chystáme zapadnout do prvního sympatického podniku. Nicméně Albánci se chodí do hospody spíš napít a poklábosit, takže není pravidlem, že by se v každé restauraci večer vařilo. O tom jsme se přesvědčili už v Korçë. Máme sice v záloze naší hotelovou restauraci, ale rádi bychom vyzkoušeli také nějaký jiný podnik. Postupně tedy procházíme celé korzo, ale restaurací, kde by se vařilo, nacházíme naprosté minimum. Všude jsou jen samé kavárny.
Až na schodišti vedoucím z promenády k ruinám staré baziliky nacházíme restauraci La Banana. Servírují tu pivo Amstel a hlavně tu nabízejí mořské speciality. Michal si tu může dát konečně rybu, já zase dávám přednost krevetám. Večeře byla celkem fajn, ale útrata nám díky těm mořským potvorám povyskočila trochu výš.
Pro dnešní večer jsme si stanovili ještě jeden úkol – koupit a odeslat nějaké pohledy. Jsme v turistickém letovisku a dá se tedy předpokládat, že tu bude nejlepší výběr. Michal už na nákupy nemá náladu a vrací se do hotelu, a tak se úkolu ujímám já. Koupit pár pěkných pohledů není v nedalekém kiosku žádný problém, horší to bude se známkama. Prý je seženu pouze na poště. No, vzhledem k tomu, že je skoro devět hodin, tak už se mi to asi dneska nepodaří. Alespoň se pokusím poštu najít.
Prodavači v kioscích mě postupně směrují zpátky na schodiště, odkud mě posílají doprava do ulice souběžné s promenádou. A hele, ona je tu opravdu pošta! A ona je dokonce otevřená! U přepážky proto kupuju příslušný počet známek a s dobrým pocitem splněné první části náročného úkolu se vracím do hotelu. Tam s Michalem kromě psaní řešíme další plán naší výpravy. Dnes jsme dosáhli svého cíle a o teď se vlastně budeme vracet domů. Původně jsme přemýšleli o variantě s návratem přes Řecko, ale Albánie nás zatím natolik nadchla, že bychom ji neradi tahle předčasně opouštěli. Navíc máme zatím velmi dobrý čas a k dispozici ještě dalších pět dnů. Takže je to jasné, zítra vyrazíme podél albánské riviéry na sever vstříc Llogarskému průsmyku!